Tak jsem, milí zlatí, navštívila na začátku září Turecko. Nejenže to bylo poprvé, co jsem cestovala mimo Evropu, ale navíc jsem poprvé vyměnila pozemní dopravu za leteckou a řeknu Vám, že to byla osudová chyba ! No tak jako samozřejmě je moc hezké pozorovat mraky shora a vidět všechno z ptačí perspektivy, ale pardon, když to s Vámi ten pilot naklání do všech stran jak šílenec, tak už se jenom modlíte, abyste z příruční přihrádky vylovili včas pytlík.
Tak jsem ale nakonec ty necelé tři hodiny letu nějak přežila, dojela transferem do hotelu a ve čtyři ráno konečně ulehla. Sotva jsem na chvíli zavřela oči, za okny se ozvalo strašné hulákání, hrdelní řev a kvílení. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že naše město napadlo stohlavé stádo vlkodlaků a do pár minut si pro mě přijdou. Vyletěla jsem z postele a zběsile utíkala na balkón, abych zjistila, o co jde. No a pak to vidím. Mešita. Přímo naproti hotelu. Nějaký Turek si tam na věži jódloval do megafonu k potěšení všech a já vyčerpáním upadala do kómatu. A to mi tehdy ještě nedošlo, že jde o pravidelnou ranní modlitbu na oslavu východu slunce, a že mě tento budíček čeká každičký den.
Jinak co se týče mešit, jejich návštěva je skutečným zážitkem. Uvnitř na Vás dýchne pravá atmosféra Orientu, zabalí Vás tam do dlouhého hábitu, vyzují Vám boty a na hlavu dají šátek. Později jsem se na toto téma bavila s Mustafou, bratrem majitele našeho hotelu, který byl vždy velmi ochotný mi vyprávět o své zemi a procvičit si angličtinu a ptala jsem se ho, proč muslimské ženy musejí nosit zahalené vlasy. To, že by mělo být vidět co nejméně kůže, se dá z náboženského hlediska pochopit, ale proč proboha vlasy ? Dlouze mi pak přednášel o důvodech, proč turecké ženy chodí zahalené, ale to, proč musí nosit zakryté vlasy, vysvětlit nedokázal. Sám přiznal, že tomu také úplně nerozumí, ale že tu nejsme od toho, abychom se ptali proč, když Alláh chce, aby to tak bylo.
A tak jsem si jen tiše a pokorně prohlížela interiér mešity, a ať jsem chtěla nebo ne, připadala jsem si tam jako nechtěný vetřelec, který se snaží skrze fotoaparát urvat kus té jejich bedlivě střežené víry, ale ať udělá sebevíc snímků, nepodaří se mu urvat ani kousíček.
Co se týče nakupování, tak to v Turecku není pro slabé povahy. Vážně. Když nejste ochotni se hádat, tak nejspíš vůbec nenakoupíte, a pokud ano, tak pravděpodobně dost draze. Smlouvání je na místních bazarech národním sportem, obchodníci se v něm vyžívají a Vy se musíte přizpůsobit.
V Turecku je národní měnou turecká lira (TL), a přestože Vám všude vezmou i eura a dolary, platit jejich měnou je obvykle výhodnější.
Člověk by měl předtím, než se vydá na bazar, dobře promyslet, co si vezme na sebe. Když Turek uvidí, že máte drahé zlaté hodinky nebo náušnice, nikdy Vám nenabídne adekvátní cenu. Půjdete-li tedy za hastroše, máte napůl vyhráno.Samotné smlouvání probíhá tak, že Vám nejdříve obchodník nabídne cenu daného zboží. V zásadě to bývá přemrštěná částka, takže protočte oči v sloup a berte se k odchodu. Můžete si být ale jisti, že Vás z daného stánku nenechají jen tak odejít, často se Vás pak zeptají, jakou cenu byste navrhli Vy a v tuto chvíli musíte nabídnout cenu mnohem nižší, než za jakou byste byli skutečně ochotni zboží koupit, až to nakonec uhádáte na cenu, která je pro Vás přijatelná. Často se dá zboží, které původně stálo 100 euro, ukecat na 40. Člověk jen nesmí spěchat. Mnohdy Vás obchodník třeba pozve na čaj, aby s Vámi projednal ceny, tak se toho nebojte, nikdo Vás neotráví, chtějí Vás jen pohostit.
Jako Češi máme navíc při nakupování v Turecku jednu obrovskou výhodu. Zmiňte jméno Milana Baroše a máte slevu na všechno !
 |
| Nápis u hotelového bazénu :D |
- Broccoli
Okomentovat